Aymara pruhovaný

Informace o chovu

Chov Eriky Sochové-Friedrischkové

Já a aymarové

Můj první aymarek byl mauwe a byl těžce vybojovaný. Žili jsme tehdy s mým nynějším manželem ještě v bytě v Kopřivnici a do kapsy jsme měli dost hluboko. Chodila jsem tehdy na VŠ a občas na nějakou brigádu a manžel Martin tehdy táhl vše sám(dneska to není bohužel jinak). V bytě jsme měli psa a pár andulek. Jednou, když jsem měla volnou hodinu jsem se zase šla podívat do svého zverimexu a oni tam měli aymary. Hned jsem si vzpomněla na ten obrázek v knížce, který jsem si tak často prohlížela v knížce a snila jsem o tom, že si jej jednou pořídím a najednou jsem se na něj dívala a ten obrázek byl živý. V kleci tam seděli dva aymarové, jeden mauwe a druhý kobalt. Jenže stáli moc, myslím, že to bylo 700kč, což pro nás bylo strašně moc. Takže jsem Martina marně prosila. Po měsíci jsem tam šla znova se na ně podívat, byl tam už jen mauwe a byl v dost špatném zdravotním stavu. To jsem řekla doma manželovi a on když za nějaký den přišel z noční a já vstávala do školy, tak mi řekl ať si toho chudáčka koupím, že ty peníze ušetří na cestě do práce. Jezdil celý měsíc, tehdy to bylo v únoru, na kole. Do práce to neměl nijak blízko, ale já si domu přivezla nemocného aymaru. A hned jsem s ním letěla na veterinu. Naštěstí mám super veterináře a do dneška mi mrzáčky a nemocné ptáčky, které často kupuji, ošetřuje zadarmo nebo za velmi malý peníz. Mowáček se z toho nakonec dostal a dnes je součástí mého velkého hejna. Dnes už samozřejmě nežijeme v bytě 2plus1, ale v rodinném domku s obrovskou zahradou. Vrátili jsme se k rodičům. Rodina je rodina.

 

Už něco přes rok mi denně dělá společnost ochočená samička barvy cremino. Jmenuje se Ajminka. Když jsem viděla inzerát hned jsem věděla, že ji chci!!!  Ale stála 1200. Už jsme sice bydleli u rodičů, ale já práci pořád neměla, takže jsem Martina za nic na světě nemohla přesvědčit. Zkoušela jsem to několikrát a různými způsoby, ale nic nezabíralo. Ale nakonec, už nevím jak jsem jej přesvědčila,ale povolil mi ji. Potom byl problém to nějak vysvětlit rodičům. Věděli o tom, že stojí tolik peněz. Tak jsme jim řekl, že je slevněná na 500. Tehdy jsme od někudy jeli a když jsme přicházeli domů tak jsme viděli postupně na chodníku šipky, pak nakreslené kuře a před vchodem napsané: Můžeš si koupit Ajminku. Bylo to před Novým rokem. Takže jsem si pro ni 1.1. 2007 jeli až do Opavy. Už vím kde jsme vzali peníze. Dostali jsme tehdy na Vánoce od Martinových rodičů dost peněz s kterýma jsme nepočítali. Tak jsem si to mohli dovolit. Ale Martina jsem tehdy přesvědčovala dobrých 5měs.

 

Ajminka je opravdu zlatíčko, teďka se naučila napodobovat agapornisy. Mám totiž dva těžce postižené v obýváku,tak na sebe teďka zajímavě křičí.

Žádné komentáře